pátek 3. července 2015

Asgardia - skutečná sestra Země, jakkoli je odlišná

V rámci dobývání Pevnosti jsem se jako první pustila do Tiché planety od Julie Novákové. Autorku potkávám na různých conech, autogramiádách a křtech knih a už dlouho si od ní chci něco přečíst, proto jsem po téhle knize sáhla jako první. 


"A když první zářivý šíp slunce protne tmu, probouzí se naděje. Sleduj jeho cestu, osamělý poutníku, a nelezneš svůj osud."


Kniha vypráví příběh devíti lidí posádky Messengera, první lidské expedice na planetu Asgardia, jež by mohla být šancí lidstva na mezihvězdnou expanzi. Jsou do ní vkládány obrovské naděje, protože se jedná o první lidskou expedici mimo naší Sluneční soustavu. Příběh se odehrává ve zrhuba 100 let vzdálené budoucnosti.

Asgardia má velmi podobné podmínky pro život jako Země a je na ní poměrně bohatá fauna a flóra. Vědci prostřednictvím sond zkoumali planetu i její "obyvatele", zdaleka však nemohli objevit vše, a nejen proto je celá expedice velmi riskantní. Jelikož neobjevili žádné formy života s inteligencí na úrovni lidí nebo vyšší, mohla by planeta sloužit pro expanzi lidstva do vesmíru. I tak ovšem mají jen střípky informací o tamním životě a jedním z hlavním úkolů expedice je, dozvědět se více o tamních živočiších, rostlinách a podmínkách k životu. Ze záznamů sond zjistili, že se všechna zvířata dorozumívají pomocí světelných signálů, protože před miliony let byla na planetě řidší atmosféra a zvuk se špatně přenášel.  Pomocí zvuku se dorozumívá jen malý zlomek zvířat, a to v kombinaci se světelnými singály. Proč se tedy zvířata v průběhu let nevyvíjela a nepřizpůsobila se? A proč dosud neobjevili žádné predátory, ale jen býložravce (tzv. Světlýše bizonovité) a menší zvířata? Přitom je zřejmé, že mohutné býložravce něco loví, jinak by jich bylo daleko víc.

Posádka Messengera je po příletu na Asgardii v úžasu, protože planeta hraje všemi barvami a vše je naprosto jiné, než jak znají ze Země. Brzy ovšem úžas a nadšení vystřídá strach, protože jim hrozí smrtelné nebezpečí, o čemž se brzy přesvědčí na vlastní kůži. Zdá se, že se celá Asgardie obrátila proti nim a Země je 12 světelných let daleko, tudíž jakákoliv komunikace s ní je nemožná.

Čtenář hned od začátku knihy ví, že posádce hrozí nebezpečí. Jedna sonda byla poničena a když si vědec Harry Parton pouští záznamy, zjistí, co sondu poničilo a že na planetě není bezpečno. A na varování už je pozdě, protože než by se k nim zpráva donesla, už by dávno byli na planetě. Co na tom záznamu bylo se však čtenář dozví až ke konci knihy, takže celou dobu netuší, co se děje.

Autorka vytvořila úžasný barvitý svět s podivuhodnými živočichy a rostlinami. Chvílemi se mi vybavoval film Avatar, protože ten taky zářil všemi barvami a světýlky, ale Asgardie je méně kýčovitá a přitom úchvatná. Při popisech polární záře se mi až tajil dech a moc bych si přála něco takového vidět. Zároveň stvořila velmi napínavý příběh, který se četl skoro samo.

 "Ztemnělá planeta s lehce se třpytícím obalem atmosféry byla zkrášlena nárdelníky jasných barevných světel, tančících různě od pólů až k blízkosti rovníku. Světla byla jako živá, poskakovala, spojovala se a mísila v nádhernou duhu obemykající celou Asgardii."


Jen místy mi některé věty přišly trochu krkolomné, někde scházelo zájmeno, tudíž mi věta přišla nějaká divná a vracela jsem se, chvílemi jsem zase měla pocit že se některé věci zbytečně opakují. Třeba pocity lidí, protože příběh je vyprávěn z pohledu více osob, kteří cítí vesměs to samé. Nebo popis zvířete, který je jak u vědce, který sleduje záznam ze sondy, tak potom u botaničky, která zvířata pozoruje přímo na Asgardii. Nebo neustálé opakování toho, že na Asgardii je vše nejisté. Jsou to ovšem jen drobnosti, které se autorce dají odpustit, vzhledem k tomu že se mi líbil jak příběh, tak svět který vytvořila, a vzhledem k tomu že Tichá planeta je teprve její třetí kniha.

Na druhé straně dokázala autorka na čtenáře přenést úžas z něčeho nového, nepoznaného a krásného. Jde vidět, že má autorka ráda přírodu (studuje/studovala na Přírodovědecké fakultě), a možná i proto se mi kniha tak líbila. Vždycky mě totiž bavilo objevování nových světů a miluji přířodu.

Tudíž jsem s knihou spokojená a moc se mi líbila. Rozhodně to není poslední kniha, kterou jsem od autorky četla. Však už mám od ní koupený první díl scifi trilogie Blíženci, na který se teď těším ještě víc.


"Člověk není nikdy sám. Ani sám se sebou. Má vesmír. Obklopuje nás vždy a všude. Neustále jsme s ním v kontaktu. Neopustíme ho ani po smrti. Je to jedna z mála jistot, které máme."

Četli jste nějakou knihu od Julie Novákové? Máte rádi příběhy o poznávání nových světů? Těším se na vaše komentáře :)

3 komentáře:

  1. Nikdy jsem od autorky nic nečetla, ale tohle rozhodně vypadá zajímavě. :-) Snad se k tomu taky dostanu.

    OdpovědětVymazat
  2. To vypadá dost dobře. :) Nové planety mám ráda, zvláště pokud si autor dá tu práci a vymyslí jim nová zvířata a rostliny a není to tedy jen jedna z dalších záhadných kopií Země. :) Pěkná recenze, díky!

    OdpovědětVymazat
  3. Hezké. Já se sice těm sci-fi knihám z edice Pevnost snažím spíše vyhýbat, ale třeba se k něčemu takovému přemluvím. :)

    OdpovědětVymazat

Každý komentář mě moc potěší a ráda na něj odpovím :)