Když se vám z paměti vymaže deset let života...

Představte si, že si nevzpomínáte na posledních deset let života. Jak byste se chovali? Jak by se vám libil život, na který si nepamatujete, ale slyšíte o něm od své rodiny, přátel a známých? Byli byste na sebe hrdí nebo byste se ptali jak je možné, kým jste se stali?


Ztráta paměti je téma, které mě hodně baví a proto jsem nakonec neodolala a pořídila si knihu Na co Alice zapomněla od autorky Liane Moriarty. Knížka mě lákala už od té doby co vyšla, ale jelikož knihy pro ženy moc nečtu, tak jsem se k ní dostala až teď. V poslední době mám chuť číst něco víc ze života, ale pečlivě si vybírám. Většina ženských románů mě totiž naprosto míjí a zaujme mě jen pár knih. Proto vyhledávám romány, které jsou trošku thrillerové, napínavé. Zamilovaný román si čas od času taky ráda prečtu, ale nesmí to být červená knihovna. Jak se mi tedy nakonec líbila tato kniha?

O příběhu

Alice otevře oči a zjistí, že leží na zemi v tělocvičně. Její první myšlenky patří jejímu dosud nenarozenému miminku, protože se lekne, aby po pádu bylo v pořádku. Je zmatená a neví co se děje, protože nepoznává své oblečení ani lidi kolem sebe a vůbec si nepamatuje, jak se do tělocvičny dostala. Vše začne dávat smysl v momentě, když se Alice zeptají, jaký je právě rok.


Alici čeká nejeden šok. Už samo o sobě není příjemné myslet si že je vám 29 a přitom vám čtyřicítka klepe na dveře. Nebo když si myslíte, že teprve čekáte své první dítě a přitom už máte děti tři a nepamatujete si jejich narození, jejich první krůčky a slova, první úspěchy a nezdary. Představa ztráty těchto vzpomínek natrvalo je ještě horší než to že Alice neví, jak se o děti starat. Úplně nejhorší je ale pro Alici zjištění, že se se svým manželem Nickem rozvádějí. Alice to nedokáže pochopit a odmítá tento fakt přijmout. Navíc má se všemi lidmi z dřívějška velice špatné vztahy, aniž by věděla proč. Se svou kdysi nejlepší kamarádkou se nestýkají, s vlastní sestrou taky skoro nemluví.

Co se to se všemi stalo? Proč je teď Alice úplně jiná? A co s jejím životem bude dál, ať už se jí vzpomínky vrátí nebo ne?

Můj názor

Kniha mě chytla od první stránky, byla velice čtivá a moc mě bavila. Na začátku mě bavilo sledovat jak je Alice zmatená a těšila jsem se, kdy se zase objeví nějaká situace, kdy Alice nebude vůbec vědět, která bije. Některé takové momenty byly docela vtipné, jiné naopak smutné nebo děsivé.

Vše jsem prožívala spolu s Alicií a snadno jsem se do ní dokázala vcítit, představovala jsem si sebe samu v takové situaci. S napětím a obavami jsem četla dál a dál, dychtila jsem po každém kousku nové informace o Alicině životě a spolu s ní si domýšlela, co se asi stalo, než jednotlivé útržky informací začly dávat smysl.

Chvílemi mě vytáčely některé postavy, které nebyly s to pochopit, že si Alice nepamatuje naprosto nic z posledních deseti let života. Otázky a řeči typu "mě si přece musíš pamatovat", "jak jsi jen mohla na tohle zapomenout?" mě přiváděly k šílenství. Na druhou stranu bylo zajímavé sledovat ztrátu paměti i z té druhé strany, jak to prožívají osoby, které Alici znají.

Konec knihy mě na jednu stranu trochu zklamal, na druhou stranu i potěšil. Přišel mi takový moc rychlý, chtěla bych s Alicí ještě nějaký ten čas strávit a prožívat to s ní dál. Nicméně jsem vděčná za to, že jsem se dozvěděla, jak pokračovaly osudy jednotlivých postav. Nemám moc ráda, když to autor nechá na naší představivosti.

Na knize se mi moc líbilo i to, že byla vyprávěna z pohledu více postav a tyto pasáže byly podány zajímavým způsobem. Aliciina sestra Elisabeth příběh vyprávěla svému psychologovi prostřednictvím dopisů, které sloužily spíš jako deníček, protože dopisy se vlastně vůbec neměly dostat psychologovi do ruky. Z pohledu další osoby to bylo zase prostřednictvím blogu, který dotyčná osoba psala a k nelibosti rodiny se neobtěžovala ani změnit jména.

Na co Alice zapomněla je silný a emotivní příběh, který vás donutí zamyslet se nad svým životem, navíc se krásně čte a odpočinete si u něho. Sečteno a podtrženo - kniha se mi i přes drobné nedostatky moc líbila a její koupě nelituji, možná si časem přečtu i jiné knihy od autorky.

Četli jste Na co Alice zapomněla nebo jinou knihou od autorky? Jak se vám líbila?

Přečteno za prosinec

V prosinci jsem přečetla 6 knih, co je na mě opravdu výkon, protože čtu celkem pomalu a za poslední měsíce jsem měla málo času a duševní pohody. V prosinci jsem ale měla spoustu volného času a užívala si dlouhé adventní večery. A na Vánoce jsem byla u rodičů, takže mi odpadly veškeré starosti s vařením, úklidem atd. Je pravda, že většina knih je tenoučkých, ale i tak jsem četla mnohem víc než obvykle. A náramně jsem si to užila. Konečně jsem měla pocit, že jsem zase sama sebou. Proto jsem se rozhodla že poprvé napíšu článek o tom, co jsem za uplynulý měsíc přečetla. Taky jsem až na jednu knihu nenapsala recenze a ani nevím, jestli je ještě napíšu, proto se k nim chci v krátkosti vyjádřit aspoň takhle.

Jako první jsem přečetla Vězněnou od Pavla Renčína, který patří k mým nejoblíbenějším autorům. Dlouho mu nevyšla žádná kniha a tak jsem se na Vězněnou moc těšila. Autor dříve psal mětskou fantasy, Vězněná je ale temný a děsivý příběh podobající se hororům od Stephena Kinga. Vězněná se mi strašně moc líbila, nemohla jsem se od knihy od trhnout, ani když mi hrůzou nebo strachem vstávaly vlasy na hlavě. Přečetla jsem jí jedním dechem. Recenzi můžete najít tady.

Dokonce měla kniha v prosinci křest, kterého jsem se zúčastnila. Mám takové akce strašně ráda, obzvlášť když jde o autora, kterého mám ráda a o knihu, kterou jsem četla.

Potom jsem se pustila do Hvězdy nám nepřály od Johna Greena. Tahle kniha mě doprovázela cestou do Prahy na křest Vězněné. O autorovi slýchám už dlouho a Hvězdy nám nepřály mě zaujaly tématem. Ano, je to opravdu ta nejveselejší smutná kniha. Často jsem se smála černému humoru a zároveň se celou dobu uvnitř strachovala a představovala si, jak hrozné to musí být, umírat na rakovinu, jak pro tu osobu, tak pro rodinu a její blízké. Knížka se mi moc líbila a rozhodně se k ní v budoucnu vrátím, protože v člověku hodně zanechá. Přečetla jsem jí taky jedním dechem.

Pohoda u perníkového latté v kavárně.

 Věk mloků od Karolíny Francové byla další taková rychlovka. Jde o 15. díl série JFK. Kdo má rád české autory a scifi, tak by se mu tahle série mohla zamlouvat. Každý díl píše jiný autor, přičemž každý autor si vymyslí vlastní svět, do kterého jsou hlavní hrdinové posláni na misi. Věk mloků byl napínavý od první stránky a strašně mě knížka bavila. Líbil se mi nápad, že se lidé v tom jiném světě proměnily v mloky, protože v jejich světě začíná celý svět zaplavovat voda. A tak vědci vymysleli způsob, jak by lidé mohli přežít. Co mě trochu naštvalo bylo, že jsem nepoznala, kdy knížka skončila. Protože na konci knihy je delší povídka o hlavním záporákovi celé série. Jelikož nikde nebylo napsáno, že jsou v knize dva příběhy, pořád jsem si říkala, jak to spolu souvisí. No prostě je dost naprd když nevíte, že to co jste četli už skončilo :D Ale jinak skvělý díl.

Květy z půdy od Virginie Andrews nemusím nikomu nejspíš představovat. Od autorky jsem už kdysi četla několik knih a tomuto novému krásnému vydání Květů z půdy jsem nedokázala dlouho odolávat, protože mě kniha zaujala i co se týče děje. Čtyři sourozenci, kteří jsou věznění v podkrovním pokoji vlastní babičkou a matkou... Spousta lidí byla z téhle knihy hodně šokovaná, ale já jsem přece jen trochu věděla, co můžu čekat. I tak tam ale byly situace, které mi vehnaly slzy do očí, a hlavně kdy jsem měla neskutečný vztek. Vůbec by mě nenapadlo, že ve mně kniha dokáže vyvolat tak silné emoce, že kdyby to šlo, tak skočím do knihy a zakroutím té bábě krkem. Květy z půdy se mi opravdu moc líbily a už mám koupený i druhý díl. Pokud jste od autorky nic nečetli a chystáte se, tak se připravte na to, že hlavním hrdinům se bude pořád dít něco strašného, i když si myslíte, že už budou šťastní. Nebudou.

Po květech z půdy jsem si na Vánoce chtěla dát něco lehčího, a navíc jsem tuhle knihu plánovala ke čtení těsně před Vánocema, už když jsem si jí kupovala. Zamilovaný příběh odehrávající se ve vánočním New Yorku a v prostředí knih a knihkupectví... To je prostě ideální kniha na tuhle dobu. Jde samozřejmě o Dash a Lily - kniha přání. Tahle knížka mě trochu zklamala. Ne že by se mi nelíbila, ale čekala jsem od ní přece jen trochu víc. Že si budou delší dobu dopisovat přes zápisník a že mě kniha naprosto okouzlí. Což se právě nestalo, prostě to není kniha, u které bych si řekla "páni, to byla úžasná kniha, na tu budu ještě dlouho vzpomínat". Něco tomu prostě chybělo. Ale jinak to byla čtivá, příjemná a vtipná knížka, postavy jsem si moc oblíbila. A na navození vánoční atmosféry to nebylo špatné.

Jako poslední jsem přečetla Příšerné příběhy vánoční, které jsem si koupila když jsem byla na křtu Vězněné. Slyšela jsem na ně dobré ohlasy a chtěla jsem nějakou vánoční knihu, takže jsem si jí koupila. No taky jsem byla trochu zklamaná, asi jsem čekala že se budu víc bát, ale koupě nelituji. Po Vězněné a Květech z půdy jsou Příšerné příběhy vánoční jen slabý odvárek no :D Blbě jsem si to naplánovala. Sice jsem se nebála, jak jsem doufala, ale povídky se mi líbily a byly teda pěkně morbidní. Věřím že pokud to budou číst děti, tak ty budou opravdu hodně vyděšené. Nejvíc se mi líbila povídka Byla cesta, u ní jediné mi běhal mráz po zádech. 

Tak a to byly všechny knihy, které jsem přečetla v prosinci. Někdy kolem 27. jsem začla číst Bouři mečů od Martina, třetí díl Písně ledu a ohně. A tu jentak nedočtu, protože má přes 1000 stránek. Momentálně jsem nějak za polovinou.

Jsem se sebou za tenhle měsíc spokojená, dokonce jsem přečetla 4 knihy, které jsem si koupila v listopadu (moje obří chvástačka za listopad tady). A to je u mě zázrak, protože mám nasysleno tolik knih a kupuji rychleji než čtu, že nové knihy většinou nakupuji proto, že je chci mít, ne protože je teď hned chci číst. Nebo chci, ale pak dostanu chuť na úplně jinou knihu. U mě je ten výběr toho, co zrovna budu číst, trochu složitější. Knížka se sama ozve, když je na ní ta správná doba, a je jí jedno, jestli jí mám doma týden nebo tři roky :)

Četli jste nějakou knihu? Jak se vám líbila? Nebo se na nějakou teprve chytáte? :) Těším se na komentáře.

Knižní přírůstky za listopad

A je tu moje listopadová (obří) chvástačka, za kterou stojí úspěšně dokončená vysoká škola a promoce, která proběhla v listopadu. Takže většinu knih jsem dostala jako dárek za dokončení školy. S tím, že na slevomatu jsem si koupila voucher na 25% slevu do knihkupectví Kanzelsberger. No taková sleva hned hodí pár knih navíc. A takhle to dopadlo.

Nebudu ke každé knize psát, proč jsem si jí koupila, jako to obvykle dělám. Na to je těch knih opravdu moc.  Některé knihy jsem si chtěla pořídit už delší dobu, jen na to pořád nebyla vhodná doba a dostatek peněz. Spoustu knih jsem si pořídila díky tomu, že sleduji různé knižní blogy a čtu časopis Pevnost, a četla jsem na ně samé dobré ohlasy. Jde o směs různých žánrů s tím, že jsem sáhla i po žánrech, které jinak moc nečtu (a proto když si klasicky koupím pár knížek za měsíc, vždy sáhnu po něčem jiném, čeho se míň obávám). Někteří autoři jsou legendami a  mistry svých žánrů, o jiných jsem slyšela prvně. Něco jsou knihy spoustu let staré, něco jsou celkem čerstvé novinky. Některé autory znám už několik let a vím do čeho jdu, od většiny autorů jsem ale dosud nic nečetla. No, je to vcelku zajímavá směsice knih, z které mám ale ohromnou radost.

Tak poďme na to :)

Knihy o knihách a knihkupectvích, ty jsem prostě musela mít :)

Jak lvové je výhra v soutěži, za kterou moc děkuji nakladatelství Epocha a Schefíkovu blogu.

Vidořád mám z Knihobita

A nakonec vše pohromadě :)

Tak, a to by bylo vše. Doufám, že se mi všechny knihy budou líbit. Zatím jsem přečetla Vězněnou, která byla skvělá (recenze tady) a mám rozečtené Hvězdy nám nepřály, které se mi zatím taky moc líbí.

Sice skoro všechny knihy byly vlastně jako dárek, i tak jsem si ale řekla, že jsem se asi zbláznila, a do budoucna to musím trochu krotit. Nejdřív jsem zkusila to, že si zakážu koupit si nějakou knížku v prosinci. Ehm, to teda moc nevyšlo (jaké překvapení), vždyť stejně pár knížek dostanu i pod stromeček, tak jsem to hodila za hlavu.  Tak teď přemýšlím, že se vrátím ke starému pravidlu, které jsem  teda taky moc nedodržovala - že si v měsíci můžu koupit maximálně tolik knížek, kolik jsem za předchozí měsíc přečetla. Tak uvidíme, jak mi to půjde :)

Znáte některou z knih? Četli byste/chtěli byste si přečíst? Těším se na vaše komentáře :)

Působivý dialog o lásce

Dobrý proti severáku / Každá sedmá vlna od Daniela Glattauera je velmi působivý zamilovaný příběh, který je navíc originální díky stylu, jakým je napsán.

Jedná totiž o mailovou korespondenci mezi dvěma osobami, které svedla dohromady náhoda. Jde vlastně o dvě knihy, a můžete je sehnat buď v paperbackovém vydání, kde jsou obě knihy dohromady, nebo v hardbackovém vydání, kde je každá kniha samostatně. Autor totiž napsal pokračování na naléhání čtenářů, kteří se nechtěli smířit s koncem první knihy. Nedokážu říct, jestli bych byla radši za první nebo druhý konec. Oboje má svoje pro i proti. A obecně mívám rozporuplné pocity, když kniha skončí otevřeně. Víc nebudu vyzrazovat, nechci vám zkazit překvapení (a z téhož důvodu nedoporučuji číst anotaci Každé sedmé vlny). 

 Můj vztah ke knize

Spousta lidí nemá ráda deníkovou formu a jiné formy, které nejsou klasickým vyprávěním. Nebo se je bojí zkusit. Já se toho až tak nebojím a když jsem si přečetla krásnou recenzi od Kamily na blogu Hlava plná knih, rozhodla jsem se, že si knihu koupím. A utvrdila jsem se v tom, když jsem si knížku vzala do ruky v knihkupectví a hned jsem se začetla, že jsem se nemohla odtrhnout. Shodou okolností mělo nakladatelství Host akci na některé paperbacky, tudíž to byla ideální doba na to si knihu pořídit.

Měla jsem v plánu ji číst během skoro měsíčního učení se na státnice, protože během učení se mi vždycky špatně četlo a chtělo to něco nenáročného. No, bohužel jsem knížku začla číst až dva dny před státnicemi a většinu knihy přečetla až po nich, takže mi plán nevyšel, ale není důvod litovat, protože takhle jsem knihu mohla hltat stránku za stránkou bez přerušování několik hodin. A byla to skvělá jízda :)

O příběhu

Celý příběh začíná tím, že se Emmi Rothnerová rozhodne zrušit předplatné časopisu Like prostřednictvím e-mailové zprávy. Jenže se překlepne a mail dostane Leo Leike. Emmi se nepřeklepne jen jednou, ale i podruhé, potřetí, počtvrté... Jelikož ani jedna strana nešetří humorem a sarkasmem a rádi si dobírají jeden druhého, díky těmto neustálým omylům si začnou (více méně) pravidelně vyměňovat maily. Po nějaké době si ani jeden z nich neumí představit život bez mailů toho druhého. Přestože moc nemluví o svých životech a navzájem o sobě nic moc nevědí, začne se mezi nimi vytvářet zvláštní, ale silné pouto.

Po nějaké době přijde Emma s tím, že by se chtěla s Leem setkat. Ten je však zásadně proti. Bojí se, že oba budou zklamaní a zničí tím všechno, co mezi nimi je. Každý si při dopisování vytvořil představu toho druhého a Leo nechce přijít o tu svojí vysněnou a dokonalou Emmi. Zda se nakonec setkají nebo ne, vám nepovím, protože já sama jsem byla pořád napjatá, jestli se tedy uvidí a jak to dopadne. Nemluvě o tom, jak se bude jejich vztah vyvíjet.

Můj názor na knihu

Kniha je neuvěřitelně čtivá, od prvních stránek vás chytne, a vždycky chcete vědět, co druhá strana odpoví. Obzvlášť začátek knihy je velmi humorný.

Příběh je originální svým zpracováním, jak už jsem psala na začátku. Díky tomu prožíváte příběh z obou stran, přitom ale o Emmě ani Leovi nevíte nic víc, než si  o sobě navzájem napsali. Nevíte co si myslí, jak vypadají, jací jsou nebo jestli mluví pravdu. Je to úplně něco jiného, než na co jsme normálně zvyklí.
 
Je pravda, že je mi tento příběh blízký, protože já sama jsem navázala několik vztahů díky internetové komunikaci. Vím jaké to je, když si člověk s někým píše, vytváří si o něm vlastní představu, jak se chová, jak gestikuluje, apod. a potom se bojí osobního setkání, protože je jisté, že ona osoba bude jiná, než jak jsme si jí vysnili a představovali. Ať už ve vás zanechala dobrý nebo špatný dojem, ten člověk, který předtím žil v představách, je nenávratně pryč. Také vím, jaké to je, platonicky se zamilovat do někoho jen na základě písmenek, a jaké to je nedočkavě čekat s bušícím srdcem na odpověď toho druhého. Pro lidi, kteří to nezažili, je to nejspíš nepochopitelné a nedokážou si to představit. Možná vám to tahle kniha dokáže trochu přiblížit.

Ke knize mám jen dvě malé výtky, ale jsou to jen drobnosti a nedá se říct, že to jsou chyby nebo zápory. První věc je, že jak je kniha hodně čtivá, měla jsem tendenci přeskakovat údaj o tom, po jaké době přišla odpověď.  Proto jsem se k těmto údajům někdy vracela, aby mi to dávalo smysl. Občas jsem se i ztrácela v tom, jestli to píše Emmi nebo Leo, protože ne vždy šly maily na přeskáčku a jeden z nich napsal za sebou třeba tři maily. Ale to je spíš o mojí nepozornosti a jsou to zanedbatelné drobnosti.

Druhá věc je, že mě někdy Emmi docela vytáčela tím, jak se pořád vrtala v určitých věcech, nebo když bombardovala Lea zprávami. Proč si myslí, že je Leo pořád u počítače a když do dvou minut neodpoví, tak na ní kašle? Na druhou stranu - tohle je věc, která čtenáře sice může vytáčet, ale je dost reálná, protože Emmou cloumaly emoce a byla tak trochu mimo. A co si budeme povídat, je to prostě žena a takové chování je ženám vlastní.

Střídající se emoce provázejí celý příběh, ani nevím, kolikrát se na sebe naštvali, kolikrát si někdo dal uraženou psací pauzu, aby za pár dní zase spolu cukrovali, kolikrát si řekli, že s tím vším končí, ale ani jeden z nich nebyl tak silný, aby to vydržel. Kolikrát si řekli že se chtějí vidět, potom že zase nechtějí, atd. Bylo to jak na horské dráze. Jenže co můžete chtít po zamilovaných bláznech, kteří pořádně nevědí, co chtějí? :)

Dobrý proti severáku / Každá sedmá vlna vtipný a zamilovaný příběh plný silných emocí a zvratů, k tomu velmi čtivý a originální. Co víc si přát? Knihu slupnete jako malinu a budete nadšení stejně jako já :)

,,Ale pozor na sedmou vlnu! Je nevypočitatelná. Dlouho je nenápadná, podílí se na monotónním průběhu, přizpůsobuje se svým přechůdkyním. Ale někdy vyrazí. Vždycky jenom ona, vždycky jenom sedmá vlna. Je totiž bezstarostná, bezelstná, rebelská, všechno setře, všechno nově zformuje. Pro ni neexistuje žádní předtím, jenom teď. A potom je všechno jinak. Lepší, nebo horší?"

                         - Emmi, str. 373 (Dobrý proti severáku / Každá sedmá vlna, Daniel Glattauer)

Na konec bych ráda pochválila paperbackové vydání. Je to asi nejlepší paperbackové zpracování, jaké jsem viděla, nakladatelství Host si dalo opradu záležet. Celkově je kniha krásně zpracovaná a je pevná - obálka, stránky, vazba. Kniha se vám jentak nerozpadne ani nezohýbá. A na vnitřní straně obálky je anotace a povídání o autorovi. To jsem u žádného paperbacku neviděla. Obvykle se paperbackům vyhýbám, jednak z toho důvodu, že se snadnějí zničí, a jednak z toho důvodu, že mi to přijde jako znehodnocení autora a příběhu, jakoby si kniha nezasloužila kvalitní zpracování. U Hostu mám úplně opačné pocity, takže palec nahoru.

Zaujala vás kniha? Nebo jste jí už četli? Jak se vám líbila?

Já vím, fotka nic moc, ale na ukázku to stačí :)

Ztracená manželka, dojemný příběh z války

Ztracená manželka je vyjímečná kniha. Krásným jazykem popisuje velkou lásku a smutné události. Spojuje romantický příběh s krutou historií. Chytí vás za srdce a zanechá ve vás silný dojem, který lze jen těžko popsat.

Děj
Hlavní postavou knihy je Lenka, jejíž život sledujeme od malé holčičky až po stařenu. Žije se svou rodinou v Praze a během studia na Akademii výtvarných umění se seznámí s Josefem, svou první láskou. Bohužel jim není souzeno strávit zbytek života společně. Blíží se druhá světová válka a Židé začínají být utlačováni. Lenka i Josef pocházejí z židovských rodin a obě rodiny se proto rozhodnout odjet do Ameriky. Víza se však podaří získat jen Josefově rodině. Aby s sebou mohl vzít i Lenku, vezmou se. Jenže Lenka se rozhodne zůstat se svou rodinou, kterou nechce za žádnou cenu opustit.

Lenka tak se svou rodinou skončí v Terezíně, kde prožívá nepopsatelné hrůzy a člověku se při čtení zastavuje srdce nepředstavitelným utrpením, jež si museli lidé tehdy prožít. Navíc se Lenka domnívá, že její milovaný Josef je po smrti. Lenka pracuje ve výtvarné dílně, kde spolu s hrstkou jiných nadaných lidí maluje pohlednice, které potom Němci prodávají. Zrůdné. Člověka ale ani nenapadne, jak důležité bylo malování pro vězně. Dospělí, kteří měli přístup ke kreslicím potřebám a dostatek odvahy, chtěli prostřednictvím maleb zvěčnit utrpení lidí v táboře a dostat kresby ven. Doufali tak, že ven prosákne, co se v táborech děje, a někdo zakročí a zachrání je. Pro děti zase malování představovalo jednu z mála zábavných činností, které mohly dělat. Samozřejmě potají, díky zbytkům papírů a kreslících potřeb, které lidé z výtvarné díly tajně odnášeli. I právě díky tomu, že se pobyt Lenky v Terezíně točí hodně kolem malování, je popis všudypřítomného utrpení na snesitelné úrovni, v rámci možností. Vše by mohlo být popsáno mnohem drastičtěji, ale to by potom nikdo knihu nedočetl do konce. Vlastně nejvíc na mě chmury padly až po dočtení knihy a hlavně při psaní tohoto článku.

Po nějaké době je Lenka převezena do Osvětimi, kde je situace ještě daleko horší. Nevědět od první kapitoly, že Lenka i Josef přežijí, neměla bych sílu knihu dočíst. Kniha totiž začíná v roce 2000 v New Yorku, kde se Lenka s Josefem potkávají na svatbě svých vnoučat. Zní  sice neuvěřitelně, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka se inspirovala skutečnou událostí. 

,,Nyní si upřeně hleděli do očí. Jako v transu odhrnula rukáv. Na předloktí hned vedle malého mateřského znaménka stálo šest vytetovaných čísel.

"Už si na mě vzpomínáš?" otázal se a celý se třásl.
Znovu se na něj zadívala, jako kdyby se jí před očima právě zhmotnilo dávné zjevení.
"Lenko, to jsem já, Josef. Tvůj manžel."

                                                                                       - str. 11

Mé dojmy z knihy
Kniha je vyjímečná stylem a jazykem, jakým je napsána. Při některých popisech jsem si připadala, jako kdybych tam byla, viděla jsem vše úplně živě a dýchla na mě atmosféra předválečné Prahy. Kniha se čte krásně, příběh ubíhá, a nejde si k Lence nevytvořit vztah. Příběh je vyprávěn z pohledu Josefa i Lenky a střídá se linie před a během války s linií poválečnou. V jednom okamžiku tak zažíváme některé události a krátce potom vidíme, jak to ovlivnilo jejich životy i po letech.

 Knihu jsem dočetla včera a je pro mě velmi těžké o knize psát. Cloumají se mnou pocity, které ve mně kniha vyvolala, navíc neumím tyto pocity vyjádřit slovy. Už když jsem byla na základní škole a učili jsme se o druhé světové válce, bylo mi strašně úzko z toho, když jsem zjistila, co se lidem v táborech dělo. Proto nemám ráda nic, co souvisí s válkou (jakoukoliv). Nerada jsem o tom četla, ať už beletrii nebo nebo fakta. V této knize jsem se toho dozvěděla samozřejmě spoustu věcí. Ani nejde popsat jak hrozně mi z toho bylo a je. Svíralo se mi srdce bolestí, chtělo se mi plakat, cítila jsem bezmoc a neskutečný vztek, že se něco takového mohlo vůbec dít. Nechápu, jak mohou být lidí takle krutí. Tak strašné množství lidi trpělo a zemřelo. A ti co přežili, byli poznamenaní do konce života, jak tím co sami prožili, tak tím, že někoho ztratili.

Jenže tím vším se v knize prolíná dojemný a smutný příběh hluboké lásky. A člověk je šťastný když ví, že po tom všem se Lenka s Josefem najdou, i když až na sklonku svého života.

Kniha má pro mě jedno mínus. Po tom všem, co jsem s Lenkou prožila, je pro mě kniha moc rychle ukončená. Nechtěla jsem se s Lenkou rozloučit, chtěla jsem vědět jak po válce začne nový život a že snad bude aspoň trochu šťastná. Sice se o tom v knize píše, ale moc zkratkovitě. Ale nejvíc mě mrzí to, že nevím, co se dál dělo po tom, kdy se Lenka s Josefem setkali na svatbě. Možná se autorka chtěla vyhnout přeslazenému americkému happy endu. Ale mě to tam opravdu chybí. Chtěla bych, aby si padli do náručí a zbytek života strávili společně. Nechci nic přeslazeného, ale autorka uměla krásně popsat i jiné romantické situace. Jenže ne každému by takový konec vyhovoval. Já si myslím, že by si oba zasloužili, aby jejich shledání bylo věnováno více prostoru. Nemuselo by to být na 100 stránek, ale aspoň něco. Ale asi je těžké si představit, co mohli oba cítit. Štěstí nebo ještě větší bolest? V mých myšlenkách jsou šťastní, i když si to neumím dost dobře představit. Ale chci aby šťastní byli, protože si to zaslouží.

Ztracená manželka rozhodně stojí za přečtení. V člověku toho hodně zanechá, obohatí ho to, a myslím si, že z úcty k tehdejším obětem holocaustu by se lidé měli zajímat o to, co se tehdy dělo. Je nepříjemné to číst, ale co je to v porovnání s tím, co si prožili oni?

Ztracená manželka je prostě a jednoduše vyjímečná kniha o velice smutných věcech psaná krásným jazykem.

Četli jste? Jaký máte na knihu názor? Nebo jste četli něco podobného?

Knižní přírůstky za duben

V dubnu jsem se docela krotila, až mě to samotnou překvapuje. Možná za to může blížící se Svět knihy a snaha trochu si na něj našetřit? Nebo se držím svých předsevzetí ohledně nakupování knížek? Kdo ví, každopádně jsem moc ráda, že jsem moc neutrácela, ale zároveň si pořídila knížky, ze kterých mám opravdu radost a do kterých jsem se brzy pustila. 

Ztracenou manželku od Alyson Richmanové jsem si koupila v Levných knihách. Přečetla jsem si totiž krásnou recenzi na blogu Knižní útočiště (klik sem rovnou na recenzi), a přestože to není žánr ani typ literatury, který preferuji, recenze mě nadchla a chtěla jsem knihu mít. I proto na recenzi dávám odkaz, protože já sama tak pěknou recenzi nenapíšu a třeba naláká i někoho z vás, takže doporučuji přečíst ;) Knihu jsem začala před pár dny číst a je opravdu krásně a chytlavě napsaná, autorka umí dokonale popsat atmosféru, kniha mě úplně chytla u srdce. Jen konec je prý opravdu dojemný, tudíž si ho nechám raději na čtení doma, aby mě nerozbrečel v tramvaji :D

Další tři knihy jsem si koupila u Dobrovského, protože jsem tam měla 30% slevu. Marťana od Andyho Weira jsem moc chtěla, je to přesně taková scifi, jakou mám ráda - snaha o přežití na cizí planetě, na vesmírné lodi, a nesejde na tom, jestli hrdiny ohrožují mimozemské bestie nebo se pouze snaží přežít, protože jim třeba selhala technika, uvízli někde apod. Četla jsem na něj samé dobré ohlasy, i když na druhou stranu mě to trochu odrazovalo, protože nemám ráda když se kolem některých knih dělá moc velký humbuk. Na Marťana jsem se vrhla hned jak jsem si ho přinesla domů a přečetla jedním dechem. Úžasná knížka. Marco od J. Adler-Olsena je pátý díl série severských detektivek. Tohohle autora jsem si hodně oblíbila, mám od něj přečtené 3 knihy, čtvrtá čeká na přečtení a nejspíš se na ní v nejbližší době vrhnu, abych si mohla přečíst i tu pátou. Potom jsem si koupila další díl Bleache, mám teď nasyslené a nepřečtené čtyři díly, takže až se na to vrhnu, tak si to pěkně užiju a posunu se v příběhu o pěkný kus dál. Zatím se mi do toho moc nechce, protože se blížím k poslednímu vydanému dílu a děsím se toho, až budu dva nebo tři měsíce čekat na nový díl.

Pekelnou šlehu od Martina D. Antonína mám už taky přečtenou. Jde o o osmý díl série Kladivo na čaroděje a na knížku jsem se těšila už několik měsíců. Kladivo kupuju a čtu hned po vydání, je to jedna z mála vyjímek, jinak knihy syslím a čtu až po měsících, ne-li po letech od jejich zakoupení. Byla jsem dokonce na křtu, ze kterého jsem psala reportáž. Stala se mi ale taková nemilá věc, v knížce totiž nebyly vytištěné některé stránky, a to hned na začátku. To člověka pěkně nakrkne, když se na knížku těší tak dlouho, s chutí se začte a pak bum... Knížku mi samozřejmě vyměnili, ale musela jsem čekat celý víkend a přišla jsem o autogram. Naštěstí byl autor na další literární akci, tudíž jsem si jí nechala podepsat znovu a mám jí i s originálním věnováním. Takže nakonec vše dobře dopadlo a knížka byla super. A teď zase čekat několik měsíců na další díl...

Na Marťana a Pekelnou šlehu napíšu minirecenze, spolu s třetím dílem Stopařova průvodce, kterého jsem přečetla taky v dubnu. Bohužel nemám čas ani chuť psát normální recenze (možná na Marťana napíšu, uvidíme), škola mě bohužel jak psychicky, tak fyzicky vysává a večer si tak raději odpočinu. Naštěstí to za měsíc a kousek celé skončí (doufejme) a potom se budu blogu věnovat daleko víc.

Co říkáte na moje dubnové přírůstky? Věřím že se vás najde pár, kdo četl Marťana nebo Pekelnou šlehu :)