Knižní přírůstky za prosinec

Prosinec byl díky Vánocům bohatý, ale to asi u každého knihomola. Nejdřív jsem měla pocit, že k Vánocům skoro žádnou knížku nedostanu. Ono to člověka dost zmate, když od babičky dostane v listopadu peníze, aby si sám koupil něco k Vánocům. A on si to koupí, ale nezabalí si do pod stromeček, ale rovnou si to šoupne do knihovny. Takže jsem si potom uvědomila, že to vlastně vánoční dárky jsou. Příští rok budu mít pevnou vůli a takhle nakoupené dárky si opravdu zabalím a dám si je až na Štědrý den :D

Jaké knihy mi tedy přibyly do knihovny?

Mrtvou šelmu od Jiřího W. Procházky a Kláry Smolíkové jsem si přála už delší dobu. Procházku znám jako autora scifi a znám ho i osobně z nejrůznějších conů a literárních setkání. Rozhodl se, že se svou ženou napíše sérii detektivek, které se budou odehrávat v různých českých městech (Tábor, Kutná Hora) a budou v nich odhalovat různá tajemství a zajímavou historii měst. V listopadu se v Městské knihovně v Praze na Smíchově konalo setkání s oběma autory a já jsem šťastnou náhodou byla zrovna v Praze na školení, takže jsem tam mohla jít. A rozhodla jsem se, že si knížku konečně koupím, nechám si jí podepsat a pak jí šoupnu jednomu z Ježíšků, aby mi jí dal pod stromeček.

Nové ilustrované vydání Harryho Pottera jsem musela mít, protože Harry je moje srdcová záležitost a měla jsem to štěstí vyrůstat společně s ním. Kniha je opravdu nádherná, už jsem si jí několikrát prolistovala abych se pokochala, a neskutečně se těším, až vyjdou další díly. Krom Harryho (který byl k svátku) mi přítel nadělil i Doctora Who - 11 Doctorů, 11 příběhů. Tahle jediná kniha pro mě byla pod stromečem opravdovým překvapením. Doctora Who miluju a přítel taky, takže jsem za knihu moc ráda a těším se na ní.

 Teď se dostávám ke knihám, které jsem si koupila sama, většinou za peníze od babičky. V Plzni jsem objevila zajímavé knihkupectví, kde mají levné knihy, a celý prosinec měli na vše ještě 50% slevu. O Cizince od Diany Gabaldon jsem už mockrát slyšela a ráda bych si jí přečetla. Jenže Cizinku v knihkupectví neměli, měli jen 2.-4. díl. Proto jsem dlouho váhala, jestli do toho jít. Nakonec jsem si je koupila, protože tyhle knihy normálně sehnat nejdou, a jedna stála jen 125 korun. Cizinku jsem pak sehnala levně na aukru, už jí mám doma, ale zařadím jí až do lednové chvástačky, protože jsem si jí vyzvedla až v lednu a navíc poté, co jsem měla nafocené všechny knihy.

Příšerné příběhy vánoční jsem si koupila, když jsem byla na křtu Vezněné v Praze. Chtěla jsem nějakou vánoční knihu a na tuhle jsem slyšela pochvalné ohlasy. Už jí mám i přečtenou, a pořád nevím, co si o ní myslet. Asi jsem čekala, že se u ní budu víc bát, ale přitom se mi ty povídky líbily. Další tři knihy jsem si koupila opět za peníze od babičky a využila jsem 30% slevy u Dobrovského. Lístky ve větru jsou 2. dílem série Květy z půdy, jejíž první díl jsem nedávno dočetla. Nejtemnější večer roku je novinkou mého oblíbeného autora Deana Koontze. Předchozí knihou mě dost zklamal, tak doufám že tentokrát budu spokojenější. Knihu Jsou světla, která nevidíme nemusím nikomu moc představovat. Podlehla jsem díky nádherné obálce, zajímavému příběhu a samým pochvalným ohlasům. No a Jackabyho jsem dostala v Knihobitovi, o kterém jsem už psala tady. Paranormální detektivka mě moc láká, navíc je detektiv přirovnáván k Doctorovi Who a kniha má nádhernou obálku. Tomu nešlo odolat, kdybych jí nenašla v Knihobitovi, stejně bych si jí koupila. 

 A jako poslední tu mám nové omalovánky. Ztracený oceán od Johanny Basford jsem dostala od přítele a moc jsem ho chtěla, i když její nejkrásnější knihou zůstává Začarovaný les. Snadnou cestu k odpočinku jsem dostala od druhé babičky a bylo to pro mě překvapení. Sama bych si tyhle omalovánky asi nekoupila, ale takhle jsem ráda, že je mám, je v nich spousta hezkých a zajímavých obrázků. Kreativní terapii jsem si koupila za peníze od babičky těsně před Vánocema (štve mě že jsem nevěděla, že po Vánocích budou mít tu 30% slevu). Tyhle omalovánky se mi zezačátku tolik nelíbily, ale postupně se mi začly líbit víc a víc. Jsou zvláštní tím, že už mají vybarvené pozadí.

Tak a to je vše. Na závěr všechny knihy pěkně pohromadě. Takže až na Harryho, Příšerné příběhy výnoční a Jackabyho mi všechny knihy přinesl Ježíšek. To není vůbec špatné :)

Stromeček máme s přítelem provizorní, protože každý jezdíme na Vánoce ke svým rodičům. A nejsou prostředky na to kupovat něco lepšího, obzvlášť když tu ani nejsme- Nicméně těším se na svůj první pořádný vánoční stromek.

Co říkáte na moje přírůstky, zaujaly vás některé knihy? Co přinesl Ježíšek vám? :)

Ztracená manželka, dojemný příběh z války

Ztracená manželka je vyjímečná kniha. Krásným jazykem popisuje velkou lásku a smutné události. Spojuje romantický příběh s krutou historií. Chytí vás za srdce a zanechá ve vás silný dojem, který lze jen těžko popsat.

Děj
Hlavní postavou knihy je Lenka, jejíž život sledujeme od malé holčičky až po stařenu. Žije se svou rodinou v Praze a během studia na Akademii výtvarných umění se seznámí s Josefem, svou první láskou. Bohužel jim není souzeno strávit zbytek života společně. Blíží se druhá světová válka a Židé začínají být utlačováni. Lenka i Josef pocházejí z židovských rodin a obě rodiny se proto rozhodnout odjet do Ameriky. Víza se však podaří získat jen Josefově rodině. Aby s sebou mohl vzít i Lenku, vezmou se. Jenže Lenka se rozhodne zůstat se svou rodinou, kterou nechce za žádnou cenu opustit.

Lenka tak se svou rodinou skončí v Terezíně, kde prožívá nepopsatelné hrůzy a člověku se při čtení zastavuje srdce nepředstavitelným utrpením, jež si museli lidé tehdy prožít. Navíc se Lenka domnívá, že její milovaný Josef je po smrti. Lenka pracuje ve výtvarné dílně, kde spolu s hrstkou jiných nadaných lidí maluje pohlednice, které potom Němci prodávají. Zrůdné. Člověka ale ani nenapadne, jak důležité bylo malování pro vězně. Dospělí, kteří měli přístup ke kreslicím potřebám a dostatek odvahy, chtěli prostřednictvím maleb zvěčnit utrpení lidí v táboře a dostat kresby ven. Doufali tak, že ven prosákne, co se v táborech děje, a někdo zakročí a zachrání je. Pro děti zase malování představovalo jednu z mála zábavných činností, které mohly dělat. Samozřejmě potají, díky zbytkům papírů a kreslících potřeb, které lidé z výtvarné díly tajně odnášeli. I právě díky tomu, že se pobyt Lenky v Terezíně točí hodně kolem malování, je popis všudypřítomného utrpení na snesitelné úrovni, v rámci možností. Vše by mohlo být popsáno mnohem drastičtěji, ale to by potom nikdo knihu nedočetl do konce. Vlastně nejvíc na mě chmury padly až po dočtení knihy a hlavně při psaní tohoto článku.

Po nějaké době je Lenka převezena do Osvětimi, kde je situace ještě daleko horší. Nevědět od první kapitoly, že Lenka i Josef přežijí, neměla bych sílu knihu dočíst. Kniha totiž začíná v roce 2000 v New Yorku, kde se Lenka s Josefem potkávají na svatbě svých vnoučat. Zní  sice neuvěřitelně, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka se inspirovala skutečnou událostí. 

,,Nyní si upřeně hleděli do očí. Jako v transu odhrnula rukáv. Na předloktí hned vedle malého mateřského znaménka stálo šest vytetovaných čísel.

"Už si na mě vzpomínáš?" otázal se a celý se třásl.
Znovu se na něj zadívala, jako kdyby se jí před očima právě zhmotnilo dávné zjevení.
"Lenko, to jsem já, Josef. Tvůj manžel."

                                                                                       - str. 11

Mé dojmy z knihy
Kniha je vyjímečná stylem a jazykem, jakým je napsána. Při některých popisech jsem si připadala, jako kdybych tam byla, viděla jsem vše úplně živě a dýchla na mě atmosféra předválečné Prahy. Kniha se čte krásně, příběh ubíhá, a nejde si k Lence nevytvořit vztah. Příběh je vyprávěn z pohledu Josefa i Lenky a střídá se linie před a během války s linií poválečnou. V jednom okamžiku tak zažíváme některé události a krátce potom vidíme, jak to ovlivnilo jejich životy i po letech.

 Knihu jsem dočetla včera a je pro mě velmi těžké o knize psát. Cloumají se mnou pocity, které ve mně kniha vyvolala, navíc neumím tyto pocity vyjádřit slovy. Už když jsem byla na základní škole a učili jsme se o druhé světové válce, bylo mi strašně úzko z toho, když jsem zjistila, co se lidem v táborech dělo. Proto nemám ráda nic, co souvisí s válkou (jakoukoliv). Nerada jsem o tom četla, ať už beletrii nebo nebo fakta. V této knize jsem se toho dozvěděla samozřejmě spoustu věcí. Ani nejde popsat jak hrozně mi z toho bylo a je. Svíralo se mi srdce bolestí, chtělo se mi plakat, cítila jsem bezmoc a neskutečný vztek, že se něco takového mohlo vůbec dít. Nechápu, jak mohou být lidí takle krutí. Tak strašné množství lidi trpělo a zemřelo. A ti co přežili, byli poznamenaní do konce života, jak tím co sami prožili, tak tím, že někoho ztratili.

Jenže tím vším se v knize prolíná dojemný a smutný příběh hluboké lásky. A člověk je šťastný když ví, že po tom všem se Lenka s Josefem najdou, i když až na sklonku svého života.

Kniha má pro mě jedno mínus. Po tom všem, co jsem s Lenkou prožila, je pro mě kniha moc rychle ukončená. Nechtěla jsem se s Lenkou rozloučit, chtěla jsem vědět jak po válce začne nový život a že snad bude aspoň trochu šťastná. Sice se o tom v knize píše, ale moc zkratkovitě. Ale nejvíc mě mrzí to, že nevím, co se dál dělo po tom, kdy se Lenka s Josefem setkali na svatbě. Možná se autorka chtěla vyhnout přeslazenému americkému happy endu. Ale mě to tam opravdu chybí. Chtěla bych, aby si padli do náručí a zbytek života strávili společně. Nechci nic přeslazeného, ale autorka uměla krásně popsat i jiné romantické situace. Jenže ne každému by takový konec vyhovoval. Já si myslím, že by si oba zasloužili, aby jejich shledání bylo věnováno více prostoru. Nemuselo by to být na 100 stránek, ale aspoň něco. Ale asi je těžké si představit, co mohli oba cítit. Štěstí nebo ještě větší bolest? V mých myšlenkách jsou šťastní, i když si to neumím dost dobře představit. Ale chci aby šťastní byli, protože si to zaslouží.

Ztracená manželka rozhodně stojí za přečtení. V člověku toho hodně zanechá, obohatí ho to, a myslím si, že z úcty k tehdejším obětem holocaustu by se lidé měli zajímat o to, co se tehdy dělo. Je nepříjemné to číst, ale co je to v porovnání s tím, co si prožili oni?

Ztracená manželka je prostě a jednoduše vyjímečná kniha o velice smutných věcech psaná krásným jazykem.

Četli jste? Jaký máte na knihu názor? Nebo jste četli něco podobného?

Knižní přírůstky za duben

V dubnu jsem se docela krotila, až mě to samotnou překvapuje. Možná za to může blížící se Svět knihy a snaha trochu si na něj našetřit? Nebo se držím svých předsevzetí ohledně nakupování knížek? Kdo ví, každopádně jsem moc ráda, že jsem moc neutrácela, ale zároveň si pořídila knížky, ze kterých mám opravdu radost a do kterých jsem se brzy pustila. 

Ztracenou manželku od Alyson Richmanové jsem si koupila v Levných knihách. Přečetla jsem si totiž krásnou recenzi na blogu Knižní útočiště (klik sem rovnou na recenzi), a přestože to není žánr ani typ literatury, který preferuji, recenze mě nadchla a chtěla jsem knihu mít. I proto na recenzi dávám odkaz, protože já sama tak pěknou recenzi nenapíšu a třeba naláká i někoho z vás, takže doporučuji přečíst ;) Knihu jsem začala před pár dny číst a je opravdu krásně a chytlavě napsaná, autorka umí dokonale popsat atmosféru, kniha mě úplně chytla u srdce. Jen konec je prý opravdu dojemný, tudíž si ho nechám raději na čtení doma, aby mě nerozbrečel v tramvaji :D

Další tři knihy jsem si koupila u Dobrovského, protože jsem tam měla 30% slevu. Marťana od Andyho Weira jsem moc chtěla, je to přesně taková scifi, jakou mám ráda - snaha o přežití na cizí planetě, na vesmírné lodi, a nesejde na tom, jestli hrdiny ohrožují mimozemské bestie nebo se pouze snaží přežít, protože jim třeba selhala technika, uvízli někde apod. Četla jsem na něj samé dobré ohlasy, i když na druhou stranu mě to trochu odrazovalo, protože nemám ráda když se kolem některých knih dělá moc velký humbuk. Na Marťana jsem se vrhla hned jak jsem si ho přinesla domů a přečetla jedním dechem. Úžasná knížka. Marco od J. Adler-Olsena je pátý díl série severských detektivek. Tohohle autora jsem si hodně oblíbila, mám od něj přečtené 3 knihy, čtvrtá čeká na přečtení a nejspíš se na ní v nejbližší době vrhnu, abych si mohla přečíst i tu pátou. Potom jsem si koupila další díl Bleache, mám teď nasyslené a nepřečtené čtyři díly, takže až se na to vrhnu, tak si to pěkně užiju a posunu se v příběhu o pěkný kus dál. Zatím se mi do toho moc nechce, protože se blížím k poslednímu vydanému dílu a děsím se toho, až budu dva nebo tři měsíce čekat na nový díl.

Pekelnou šlehu od Martina D. Antonína mám už taky přečtenou. Jde o o osmý díl série Kladivo na čaroděje a na knížku jsem se těšila už několik měsíců. Kladivo kupuju a čtu hned po vydání, je to jedna z mála vyjímek, jinak knihy syslím a čtu až po měsících, ne-li po letech od jejich zakoupení. Byla jsem dokonce na křtu, ze kterého jsem psala reportáž. Stala se mi ale taková nemilá věc, v knížce totiž nebyly vytištěné některé stránky, a to hned na začátku. To člověka pěkně nakrkne, když se na knížku těší tak dlouho, s chutí se začte a pak bum... Knížku mi samozřejmě vyměnili, ale musela jsem čekat celý víkend a přišla jsem o autogram. Naštěstí byl autor na další literární akci, tudíž jsem si jí nechala podepsat znovu a mám jí i s originálním věnováním. Takže nakonec vše dobře dopadlo a knížka byla super. A teď zase čekat několik měsíců na další díl...

Na Marťana a Pekelnou šlehu napíšu minirecenze, spolu s třetím dílem Stopařova průvodce, kterého jsem přečetla taky v dubnu. Bohužel nemám čas ani chuť psát normální recenze (možná na Marťana napíšu, uvidíme), škola mě bohužel jak psychicky, tak fyzicky vysává a večer si tak raději odpočinu. Naštěstí to za měsíc a kousek celé skončí (doufejme) a potom se budu blogu věnovat daleko víc.

Co říkáte na moje dubnové přírůstky? Věřím že se vás najde pár, kdo četl Marťana nebo Pekelnou šlehu :)

Setkání s Emmou Riedovou

Ve čtvrtek 26. března jsem byla na úžasném komorním setkání se spisovatelkou Emmou Riedovou ve studiu Probuď labuť. Byla tam báječná a nezapomenutelná atmosféra, kterou můžete vycítit z krásných fotografií, které mi studio Probuď labuť poskytlo.

Blížila se půl sedmá odpoledne, venku déšť, sychravo a pomalu se začínala snášet tma. S rostoucím očekáváním i trémou jsem se blížila do studia Probuď labuť ve Školské ulici v Praze. Věděla jsem, že půjde o komorní setkání, a jelikož jsem celkem dost ostýchavá, začínala se mě zmocňovat nervozita. A to jsem ještě ani nevěděla, jak maličké to studio je a že i se mnou nás bude jen pět účastnic.

Za všechny fotografie děkuji studiu Probuď labuť.

Překonala jsem trému a z toho pošmourného počasí jsem vstoupila do maličkého, ale útulného studia. Hned na mě dýchla úžasná uvolňující atmosféra, přidala jsem si jako na čajovém dýchánku ze starých časů. Příjemné tlumené světlo, několik svíček, květiny ve váze, čaj v porcelánu a lákavě vypadají makronky nebo cake pops ("dortová lízátka") na špejli.

Po pár minutách čekání, zda dorazí ještě nějací účastníci, začal rozhovor s Emmou Riedovou, který vedla Ivana Bednářová, šéfredaktorka zpravodajského serveru Presspublica.cz. Dozvěděla jsem se tak spoustu zajímavého z autorčina spisovatelského života. Například že původně neměla ani v plánu napsat zrovna historický román, že dané historické období zvolila z toho důvodu, že v této době je spousta bílých míst a má tak větší volnost při tvorbě příběhu, nebo že hlavní hrdinové jsou fiktivní postavy, taktéž z toho důvodu, aby měla volnou ruku při vytváření jejich osudů. Sama autorka se netají tím, že píše pro radost, chce aby její knihy byly čtivé, napínavé a zábavné.

Došlo mi tak, o kolik těžší to autor má, když svůj příběh zasadí do historické doby. Nejde ani tak o politickou situaci v zemi, ale spíš drobnosti ze života - třeba kdy byly jaké svátky, co lidé v té době mohli/nemohli nosit (brýle apod.), nebo jaká plemena psů v té době byla. Sama autorka připouští, že jí některé drobnosti mohly utéct, a myslím si, že je to pochopitelné a akceptovatelné. Samozřejmě se najde spousta lidí, kterým se tyto drobné nesrovnalosti nebudou líbit, ale ruku na srdce, Emmin román Královské intriky nejspíš nebude pro zaryté fanoušky historie, kteří chtějí jen suchá fakta přetvořená do příběhu. Takovým bude vadit i to, když si autor knihy domyslí příběh, aby vyplnil ona bílá místa. Nicméně si myslím, že spoustě lidí, kteří mají rádi historii a historické romány, by se Královské intriky mohly líbit. Samozřejmě to budu moct plně posoudit až poté, co si knihu přečtu (a že někdy v budoucnu určitě, protože mě kniha zaujala).

Emma přečetla i dvě ukázky z Královských intrik a na konci rozhovoru jsme měli možnost vyzpovídat autorku osobně. Byla to velmi krátká beseda, protože jsem nebyla sama, kdo se buď styděl, nebo ho nenapadlo, na co se ptát. Nakonec nám Emma poděkovala za to, že jsme na setkání s ní přišli, a dostali jsme i drobnou pozornost a něco na památku.

Jelikož nás nikdo nechtěl vyhodit do nevlídného počasí, ale naopak jsme byli vyzvány ať se neostýcháme ochutnat připravené dobroty a naše porcelánové šálky se naplnily dalším čajem, rozjela se moc příjemná diskuze. Zapojila se i Emma a Ivana, probíraly jsme všechny možné žánry, knihy, autory, setkání s autory a cony... Později jsme debatovali jen ve čtyřech a bylo to moc příjemné, nebýt večer, tak bych tam vydržela ještě několik hodin. Bylo zajímavé, že většina z nás čte převážně scifi a fantasy, a přitom jsme se vydaly na setkání s autorkou historického románu.

Byla to opravdu povedená akce, která předčila mé očekávání. Bylo to úplné pohlazení po duši a balzám na nervy. Emma, Ivana i děvčata ze studia Probuď labuť - všechny byly moc milé a sympatické a díky nim to byl nezapomenutelný večer. A dobroty, které napekla Anežka Zýková, byly výborné a krásně nazdobené. Cake pops jsem nikdy předtím neměla a tak mi chutnaly, že se teď pídím po receptu. 

Chtěla bych poděkovat Emmě Riedové za pozvání a studiu Probuď labuť za zorganizování akce, vytvoření báječné atmosféry a za poskytnuté fotografie. Pokud byste někdy uvažovali o tom nechat se učesat, nalíčit nebo profesionálně nafotit, můžu studio Probuď labuť vřele doporučit. Určitě se vám u nich bude líbit.  

A na závěr pár fotografií. Litujete, že jste se nezúčastnili? :)