Ztracená manželka, dojemný příběh z války

Ztracená manželka je vyjímečná kniha. Krásným jazykem popisuje velkou lásku a smutné události. Spojuje romantický příběh s krutou historií. Chytí vás za srdce a zanechá ve vás silný dojem, který lze jen těžko popsat.

Děj
Hlavní postavou knihy je Lenka, jejíž život sledujeme od malé holčičky až po stařenu. Žije se svou rodinou v Praze a během studia na Akademii výtvarných umění se seznámí s Josefem, svou první láskou. Bohužel jim není souzeno strávit zbytek života společně. Blíží se druhá světová válka a Židé začínají být utlačováni. Lenka i Josef pocházejí z židovských rodin a obě rodiny se proto rozhodnout odjet do Ameriky. Víza se však podaří získat jen Josefově rodině. Aby s sebou mohl vzít i Lenku, vezmou se. Jenže Lenka se rozhodne zůstat se svou rodinou, kterou nechce za žádnou cenu opustit.

Lenka tak se svou rodinou skončí v Terezíně, kde prožívá nepopsatelné hrůzy a člověku se při čtení zastavuje srdce nepředstavitelným utrpením, jež si museli lidé tehdy prožít. Navíc se Lenka domnívá, že její milovaný Josef je po smrti. Lenka pracuje ve výtvarné dílně, kde spolu s hrstkou jiných nadaných lidí maluje pohlednice, které potom Němci prodávají. Zrůdné. Člověka ale ani nenapadne, jak důležité bylo malování pro vězně. Dospělí, kteří měli přístup ke kreslicím potřebám a dostatek odvahy, chtěli prostřednictvím maleb zvěčnit utrpení lidí v táboře a dostat kresby ven. Doufali tak, že ven prosákne, co se v táborech děje, a někdo zakročí a zachrání je. Pro děti zase malování představovalo jednu z mála zábavných činností, které mohly dělat. Samozřejmě potají, díky zbytkům papírů a kreslících potřeb, které lidé z výtvarné díly tajně odnášeli. I právě díky tomu, že se pobyt Lenky v Terezíně točí hodně kolem malování, je popis všudypřítomného utrpení na snesitelné úrovni, v rámci možností. Vše by mohlo být popsáno mnohem drastičtěji, ale to by potom nikdo knihu nedočetl do konce. Vlastně nejvíc na mě chmury padly až po dočtení knihy a hlavně při psaní tohoto článku.

Po nějaké době je Lenka převezena do Osvětimi, kde je situace ještě daleko horší. Nevědět od první kapitoly, že Lenka i Josef přežijí, neměla bych sílu knihu dočíst. Kniha totiž začíná v roce 2000 v New Yorku, kde se Lenka s Josefem potkávají na svatbě svých vnoučat. Zní  sice neuvěřitelně, že by se něco takového mohlo stát, ale autorka se inspirovala skutečnou událostí. 

,,Nyní si upřeně hleděli do očí. Jako v transu odhrnula rukáv. Na předloktí hned vedle malého mateřského znaménka stálo šest vytetovaných čísel.

"Už si na mě vzpomínáš?" otázal se a celý se třásl.
Znovu se na něj zadívala, jako kdyby se jí před očima právě zhmotnilo dávné zjevení.
"Lenko, to jsem já, Josef. Tvůj manžel."

                                                                                       - str. 11

Mé dojmy z knihy
Kniha je vyjímečná stylem a jazykem, jakým je napsána. Při některých popisech jsem si připadala, jako kdybych tam byla, viděla jsem vše úplně živě a dýchla na mě atmosféra předválečné Prahy. Kniha se čte krásně, příběh ubíhá, a nejde si k Lence nevytvořit vztah. Příběh je vyprávěn z pohledu Josefa i Lenky a střídá se linie před a během války s linií poválečnou. V jednom okamžiku tak zažíváme některé události a krátce potom vidíme, jak to ovlivnilo jejich životy i po letech.

 Knihu jsem dočetla včera a je pro mě velmi těžké o knize psát. Cloumají se mnou pocity, které ve mně kniha vyvolala, navíc neumím tyto pocity vyjádřit slovy. Už když jsem byla na základní škole a učili jsme se o druhé světové válce, bylo mi strašně úzko z toho, když jsem zjistila, co se lidem v táborech dělo. Proto nemám ráda nic, co souvisí s válkou (jakoukoliv). Nerada jsem o tom četla, ať už beletrii nebo nebo fakta. V této knize jsem se toho dozvěděla samozřejmě spoustu věcí. Ani nejde popsat jak hrozně mi z toho bylo a je. Svíralo se mi srdce bolestí, chtělo se mi plakat, cítila jsem bezmoc a neskutečný vztek, že se něco takového mohlo vůbec dít. Nechápu, jak mohou být lidí takle krutí. Tak strašné množství lidi trpělo a zemřelo. A ti co přežili, byli poznamenaní do konce života, jak tím co sami prožili, tak tím, že někoho ztratili.

Jenže tím vším se v knize prolíná dojemný a smutný příběh hluboké lásky. A člověk je šťastný když ví, že po tom všem se Lenka s Josefem najdou, i když až na sklonku svého života.

Kniha má pro mě jedno mínus. Po tom všem, co jsem s Lenkou prožila, je pro mě kniha moc rychle ukončená. Nechtěla jsem se s Lenkou rozloučit, chtěla jsem vědět jak po válce začne nový život a že snad bude aspoň trochu šťastná. Sice se o tom v knize píše, ale moc zkratkovitě. Ale nejvíc mě mrzí to, že nevím, co se dál dělo po tom, kdy se Lenka s Josefem setkali na svatbě. Možná se autorka chtěla vyhnout přeslazenému americkému happy endu. Ale mě to tam opravdu chybí. Chtěla bych, aby si padli do náručí a zbytek života strávili společně. Nechci nic přeslazeného, ale autorka uměla krásně popsat i jiné romantické situace. Jenže ne každému by takový konec vyhovoval. Já si myslím, že by si oba zasloužili, aby jejich shledání bylo věnováno více prostoru. Nemuselo by to být na 100 stránek, ale aspoň něco. Ale asi je těžké si představit, co mohli oba cítit. Štěstí nebo ještě větší bolest? V mých myšlenkách jsou šťastní, i když si to neumím dost dobře představit. Ale chci aby šťastní byli, protože si to zaslouží.

Ztracená manželka rozhodně stojí za přečtení. V člověku toho hodně zanechá, obohatí ho to, a myslím si, že z úcty k tehdejším obětem holocaustu by se lidé měli zajímat o to, co se tehdy dělo. Je nepříjemné to číst, ale co je to v porovnání s tím, co si prožili oni?

Ztracená manželka je prostě a jednoduše vyjímečná kniha o velice smutných věcech psaná krásným jazykem.

Četli jste? Jaký máte na knihu názor? Nebo jste četli něco podobného?