Polámané panenky - když by smrt byla milosrdenstvím

Polámané panenky od Jamese Carola je mrazivý příběh na pomezí detektivního žánru a thrilleru. Kniha je první dílem série s policejním profilerem Jeffersonem Winterem a v zahraničí již vyšly i další díly, kterých se snad dočkáme i u nás. Podobných krimi sérií s jedním vyšetřovatelm v hlavní roli znáte jistě spoustu jako já. James Carol na to šel trochu jinak a tuto postavu ozvláštnil tím, že Winter není oficiální vyšetřovatel, detektiv ani policajt, ale "pouhý" profiler, takže vytváří profily zločinců, většinou sériových vrahů, které potom předá policii. Další zvláštností je, že Winterův otec byl sériový vrah, což mě hodně zaujalo a může to do knih přinést opravdu zajímavé zápletky.

Můj vztah ke knize

Polámané panenky jsem dostala v posledním Knihobitovi. Jindy se rozepisuji jak jsem se o knize dozvěděla, jak jsem si jí dlouho chtěla přečíst, a tak dále. Ale tahle kniha je taková výjimka - pořídila jsem si jí vlastně naslepo a za pár dnů jsem jí začla číst, což je u mě dost vzácné. Trochu mě nakopla i Rodaw, která knížku hodně chválila a tím víc jsem si ji chtěla hned přečíst.

Knihobit - září 2015

O příběhu

V severním Londýně někdo unáší ženy. A provádí jim něco tak zrůdného, že by snad bylo lepší, kdyby své oběti zabil. Nejen že je opakovaně mučí, ale nakonec jim provede lobotomii (a samozřejmě bez uspání). Ženy tak ztratí svou osobnost a schopnost cokoliv vnímat. Dělá z nich jen prázdné schránky, polámané panenky. A potom je pustí na svobodu.

Když je unesena pátá žena, přilétá do Londýna Winter. Přestože by měl pouze vytvořit psychologický profil zločince, pouští se do vyšetřování spolu s detektivy Hatcherem a Templetonovou. Podaří se jim zachránit pátou oběť, aniž by při tom kdokoliv další přišel o život?

Můj názor na knihu

Kniha mě od první stránky chytla a už nepustila, protože je psána velmi čtivě a děj krásně ubíhal. U některých autorů četba nejde tak lehce, nebo jsou pasáže, při kterých se nudím. U Polámaných panenek nic takového nebylo, autorův styl mi opravdu sedl a díky tomu se stává mým dalším oblíbeným autorem.

Postava Jeffersona Wintera mě nadchla. Jednak díky tomu, že není klasickým vyšetřovatelem a jeho otec je sériový vrah. A také díky tomu, že je chytrý, vtipný a empatický. Rád porušuje předpisy, ale s tím v knihách ani seriálech nemívám problém. Většinou by dodržování striktních postupů a předpisů vedlo akorát k tomu, že by vrah/psychopat unikl a zemřeli by další nevinní lidé. Takže směle do toho, navíc je to daleko zábavnější a nebezpečnější, tudíž se o tom krásně čte.

Obálka je velmi působivá...

Námět knihy je opravdu děsivý a odporný. Každého musí neodvratně napadnout myšlenka, že by bylo lepší, kdyby psychopat oběti zabíjel. Hlavně pro rodinu a blízké osoby oběti, protože oběť si (naštěstí) není ničeho vědoma, nepamatuje si peklo, jaké prožila, ani si neuvědomuje, že je odsouzena do konce života jen sedět a dívat se do ztracena, neschopná se o sebe postarat. Při té představě se mi úplně svíralo srdce. Jenže co si budeme povídat, taková kniha mě bude bavit víc, než obyčejné vraždy. A budu víc prožívat to, aby byla zachráněna další oběť a nepotkal ji stejně děsivý osud.

V příběhu se střídají dvě linie - linie vyšetřování a linie vyprávěná z pohledu oběti. Tohle střídání mám strašně ráda, bez něho by to nebylo tak děsivé a napínavé. To ke knihám o věznění prostě patří.

Kniha se mi moc líbila, ale nebudu tajit, že jsem četla už napínavější knihy. Nemohu nezmínit třeba Ženu v kleci od Jussiho Adler-Olsena. To byla daleko napínavější kniha a všem jí moc doporučuju. U Polámaných panenek mi to přišlo takové moc rychlé, neuškodilo by pár stránek navíc. Nebo kdyby tu pátou ženu držel o něco déle a prožila si trochu víc hrůz.

Ale i tak autor dokáže několikrát překvapit a umí udržet čtenáře v napětí. Kapitoly končí tak, že prostě musíte číst dál. Navíc autor často nechává čtenáře chvíli v nevědomosti - třeba kam Winter jde a proč se dozvíte až z kontextu, ne předem. Třeba takhle píšou i jiní autoři a není to nic speciálního, ale u této knihy jsem si to několikrát uvědomila a přišlo mi to nezvyklé, obzvlášť takhle během vyšetřování. Většinou to bývá tak, že nejdřív řeknou, že pojedou tam a tam kvůli tomu a tomu. A až na dalších stránkách se to odehraje, kdežto u Jamese Carola chvíli tápete, co se děje, kde jsou a proč.

Trochu mě zklamalo, že se nijak zvlášť nerozebíralo, že Winterův otec byl sériový vrah. Sice se o tom Winter několikrát zmiňuje v různých souvislostech, ale anotace slibuje něco trochu jiného - že se Winter bude snažit dokázat sobě i okolí, že nezdědil násilnické sklony. Čekala jsem tam nějaké morální dilema, ale nic v tomto duchu se neodehrálo. Na druhou stranu tím, že je to první díl série, tak lze pochopit, že autor toto téma nevyčerpá hned v první knize, ale že se o Winterovi budeme postupně dozvídat více informací a že se jeho postava bude nějakým způsobem vyvíjet. A věřím (doufám), že přesně tohle autor zamýšlí a do budoucna toho plně využije.
 
Takže abych to shrnula - Polámané panenky jsou mrazivý thriller, který vám v hlavě na nějakou dobu pevně utkví. Při čištění zubů jsem si už několikrát vzpomněla na zubařské křeslo a otřásla jsem se odporem (právě v zubařském křesle byly oběti mučeny a byla jim prováděna lobotomie). Od knihy se nebudete moc odtrhnout a Wintera s Templentonovou si nejspíš oblíbíte (a pokud ne přímo je, tak jejich dialogy určitě). A pokud jste fanoušky Star Treku, tak vás narážka na něj jistě potěší (mé geekovské srdce zaplesalo a to Star Trek neznám). Vtipné dialogy a hlášky ale nechybí ani v jiných momentech, takže se místy pobaví i ten, kdo scifi nemá  v lásce.

No, nemůžu se dočkat další knihy od autora. A co vy, četli jste Polámané panenky? Nebo se chystáte? :)

Ukázka

,,Tak kdo z nich má větší sbírku memorabilií k Hvězdným válkám?"
,,To nejspíš Sumati, akorát že není na Hvězdné války, nýbrž na Star Trek."
,,Mluví klingonsky?"
Templetonová pokrčila rameny. ,,Jak to mám proboha vědět?"
,,BIjath 'e' yImev!" zařval jsem.
Sumati zmkla uprostřed hádky a vytřeštila na mě oči, jako by spatřila mimozemšťana.
                                                                                                                    - str. 140