neděle 24. ledna 2016

Bouře mečů, 3. díl Písně ledu a ohně od G. R. R. Martina


Do třetího dílu Písně ledu a ohně jsem se pustila na druhý svátek vánoční a dočetla ho včera, tedy 23.1. Knížku jsem tedy četla skoro měsíc, ale vůbec toho času nelituji. Knížka má přes 1000 stránek, ale dala by se přečíst za daleko kratší dobu, jenže jsem od ledna nastoupila do nové práce a spolu s dalšími okolnostmi jsem nebyla schopná moc číst. Takže kdo knížku ještě nečetl, nemusíte se děsit, že jí budete číst taky tak dlouho. Mít dost času, tak jí přečtete za pár dní. Martin píše tak čtivě, že vám stránky utíkají ani nevíte jak. Ale to nejspíš už víte sami.


Předchozí díl Střet králů jsem četla minimálně před třemi lety, takže jsem měla velké obavy z toho, že budu totálně mimo. Ale naštěstí to nebylo tak hrozné. Samozřejmě že spoustu věcí si nepamatuji, ale nic z toho nebyl takový problém, abych byla v příběhu ztracená. Navíc mi přijde, že autor na to občas myslel, a některé zásadní okamžiky připomínal. Třeba velkou bitvu, která se odehrávala ve Střetu králů, a kterou jsem úplně zapomněla, nebo že na začátku prvního dílu Starkové našli mláďata zlovlků. Takže to podstatné čtenář zná a nějaké vedlejší postavy a menší příběhy nejsou tak důležité. Navíc já v nich mám někdy maglajz i v knize, kterou právě čtu.

Proč jsem začla číst Bouři mečů až po tak dlouhé době? Protože kdysi jsem si řekla, že si všechny díly přečtu teprve až budou všechny venku, protože s mojí pamětí jinak všechno zapomenu. A je lepší číst znovu jen dva díly, než pět. No jenže postupem času jsem začla zjišťovat, jak to s těmi pokračováními u Martina je...Věděli jste, že první díl (Hra o trůny) vyšel v roce 1996? Ani bych se nedivila, kdyby Martin držel rekord v nejdéle psané a nedokončené fantasy sáze. Dalším důvodem bylo, že kvůli seriálu (který nesnáším), je všude spoustu spoilerů. Dost se divím, že do dnešní doby jsem se spoilerům úspěšně vyhýbala. Jenže to nemusí trvat napořád. No a v poslední řadě jsem začla plnit své knižní předsevzetí ohledně fantasy ság. (O mých knižních předsevzetí napíšu článek, hned jak dopíšu tenhle.)

Když jsem se pustila do čtení tak to pro mě bylo jako kdysi, když jsem začla číst první díl. Skoro jsem zapomněla, jak miluju Martinův styl psaní a jak mě jeho knihy strašně bavily a nadchly. U čtení jsem zažívala stejné pocity jako kdysi při prvním čtení Harryho Pottera. Prostě totální nadšení a radost ze čtení. Neskutečné těšení se na to, až budu moct ve čtení pokračovat. To nezažívám u všech knih, přestože se mi třeba líbí, ale někdy to není úplně ono.


Semtam byly pasáže, které mě nebavily, ale tak to je snad u každé knihy. A vzhledem k tomu, jak je Bouře mečů dlouhá kniha, je to zanedbatelné a vůbec mi to nekazí dojem z knihy. Co se týče děje, tak samozřejmě nebudu nic prozrazovat. Můžu jen říct, že se to hezky rozjelo a je to pěkný mazec. Z dějových linek mě nejvíc bavil Jon a dění na zdi a za ní, Tyrion, kterého začínám mít ai nejradši ze všech postav, Jamie, který se ukázal i v jiném světle, a Arya a Bran. Což jsem vyjmenovala skoro všechny postavy :D Nejmíň mě bavila Daenerys a Davos, i když pořádně nevím proč. Po dočtení kapitoly jsem si říkala že to bylo fajn, ale když se potom objevilo jejich jméno znovu, tak jsem nebyla moc nadšená.

Co se mi moc líbí je i to, že postavy nejsou jen černé nebo bílé. Klasickým příkladem je právě Jamie. Nikdy mu nezapomenu to, co udělal v prvním díle, ale teď  ho nesnáším o trošku míň. Tyriona jsem na začátku taky nenáviděla, ale už si bohužel nepamatuju proč :D Líbí se mi i to, že si nikdy nemůžete být jistí, co jednotlivé postavy provedou a vás to naprosto šokuje. Já mám své oblíbené postavy, ale někdy dělají něco, s čím nesouhlasím, a pěkně mě vytočí.

Ano, děj je velmi rozvleklý a mám pocit, že se na těch 1000 stranách zase tolik nestalo. Někomu to může vadit. Já jsem třeba v prvním díle čekala, že se už bude bojovat s Divokýma a Jinýma. A pořádně jsem se toho dočkala až ve třetím díle. Stejně tak jako jsem čekala, že bude větší vzrůšo s drakama, a zatím jsou to pořád prcci a nic moc se neděje. Mě na té rozvleklosti trápí jen to, že sága není dokončená. Kdyby těch dílů bylo deset a já vím, že se se to dá do pohybu a dočkám se toho, tak není co řešit. Jinak mi ta rozvleklost nevadí a užívám si každou stránku a jen si přeju, aby to nikdy neskončilo. Píseň ledu a ohně je prostě moje srdcovka a po Harry Potterovi zatím jediná sága, kterou bezvýhradně zbožňuju (a že já tohle slovo normálně nepoužívám, ale teď to vystihuje přesně).

Tak to je asi vše, co jsem ke knize chtěla napsat. Teď si chci přečíst jednu nebo dvě knihy z jiného žánru, a potom se hned pustím do pokračování (ale je možný že se pustím do pokračování hned, jak jsem ještě v té euforii).

Jak dlouho jste Bouři mečů četli vy? Které postavy jste si oblíbily? A které nesnášíte? )

2 komentáře:

  1. Bouře mečů je moje zatím nejoblíbenější kniha z celé Písně, asi kvůli všem těm šokujícím zvratům. Davos mě nikdy moc nebavil ani Stannis, ale Daenerysina linka se mi tady líbila více než pak v Tanci s draky. Na Vichry zimy se hrozně těším, ale už mě to oddalování vydání až tak nevzrušuje.
    Jinak ta rozvleklost mi taky nevadí, Martin je mistr vypravěč a i to jídlo dokáže popsat napínavě:)
    Budeš koukat na novou sérii seriálu, nebo si nechceš spoilerovat knihu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, ty popisy jídla mi nijak nevadí spíš naopak, mám to ráda :) Na seriál se nedívám takže se nebudu dívat ani na šestou řadu :)

      Vymazat

Každý komentář mě moc potěší a ráda na něj odpovím :)